Rozhovory s pamětníky: Lenka Štauberová (32 let v závodě)

Isover slaví 60 let od začátku výroby minerálních izolací ve výrobním závodě v Častolovicích. K tomuto výročí jsme pro vás připravili rozhovory s pamětníky, kteří u nás pracovali právě v začátcích výroby okolo roku 1966!

**Lenka Štauberová (32 let v závodě) *květen 1946**

Kdy jste poprvé vstoupila do závodu?

Už jako děti jsme chodili na brigádu do „eternitky“, nemluvilo se o tom, že je to škodlivé. Ve věku okolo 14 let sem chodila celá parta vrstevníků, kteří bydleli okolo fabriky. Měli jsme pracovní knížky, kde se evidovalo, že jsme na brigádě opravdu byli.

Co se týká rozmístění budov, budovy od vrátnice jsou dnes stále na původním místě, ale tam, kde jsou nyní schody u laborky v administrativní budově, tam byl průjezd a zde v přízemí bývala „eternitka“. Hmota pro výrobu eternitu jela po takovém pásu a z ní se dělaly šablony tašek na střechu. V laboratoři se potom zkoumala tvrdost eternitové hmoty. Nahoře v budově pak měly ženy šatny a bývaly zde i sklady.

Jak vzpomínáte na své pracovní začátky?

Po maturitě na SVŠ jsem nastoupila do automobilky.

V lednu 1969 si mě ale vyžádal zdejší ekonom, abych v závodě v Častolovicích zavedla fakturaci. Splnit podmínku odchodu z automobilky, najít za sebe náhradu, se mi podařilo, takže jsem sem mohla nastoupit 1. února 1969. Už v lednu jsem ale byla na zapracování v Praze na podniku. Začátky byly krušné, měla jsem jen všeobecné vzdělání, ne ekonomické, ale během let jsem se zapracovala.

Od července roku 1971 jsem byla na mateřské a na podzim 1972 jsem se na chvíli vrátila, a to na expedici k panu Dvořáčkovi. Na konci července 1973 jsem šla na další mateřskou. Dva roky poté mě požádali, jestli bych nenastoupila dříve, než mi skončí mateřská. Účetní paní Machačová šla na mateřskou dovolenou. K fakturaci mi přibyla likvidace faktur. Bez zaučení jsem první měsíční uzávěrku dělala podle návodu na papíře, který jsem našla v psacím stole.

Tuto práci jsem vykonávala po celou dobu mého působení v závodě. Zažila jsem tu spoustu ředitelů. V roce 1969 tu končil pan Češka, po něm nastoupil pan Lehký, pak tu byl pan Dvořáček, po Dvořáčkovi pan Hůla. Potom pan Vacek, Bellicard a Jaroš.

Do důchodu jsem odešla v roce 2001, a to předčasně. Z důvodu vážné nemoci manžela.

Jak dříve probíhala likvidace faktur?

Vše jsme psali ručně na papíry. Za nás ale už přišly i počítače. Byli jsme kvůli tomu na školení v Teplicích a v Praze. To bylo okolo roku 1993. Byly to takzvané sálové počítače. Obrovské stroje. V Teplicích nám tenkrát řekli: „Když vám ten počítač náhodou nepůjde, tak do něj zezadu kopněte.“ Každou chvilku to ale nefungovalo a z Hradce Králové nám je jezdili opravovat.

Neměli jsme o počítačích tenkrát ani páru, jeli jsme se podívat na počítače do Prahy a koukali jsme na ně jak z jara. Nevěděli jsme, kam sáhnout, měli jsme z toho hrůzu, ale pak se to začalo rozjíždět.

Vzpomenete si na nějakou zajímavost, kterou jste tu prožila?

Zajímavostí může být, že jsem byla na inventuře skladu v Temelíně.

Také se nedá zapomenout na den, když jsme museli fyzicky převézt 8 milionů autem z banky v Hradci Králové do banky v Rychnově nad Kněžnou. Měli jsme tehdy firmě Průmstav zaplatit zálohu při stavbě linky. Protože se ani napodruhé nepodařilo s bankou domluvit, jely jsme tam osobně s paní účetní. S námi jeli dva ozbrojení pánové, kteří standardně jezdívali pro výplaty. Čtyři miliony měla kolegyně v kufříku, čtyři jsem měla já v tašce. Nezapomenu na moment, kdy jsme peníze v rychnovské bance na přepážce předaly. To nebyl kámen ze srdce, který nám spadnul. To byl přímo balvan.

Na co hezkého ještě vzpomínáte?

Společnost Eternitas a potom i Stavební izolace zastřešovaly častolovické ochotnické divadlo. V roce 1953 bylo vybudováno nádherné přírodní divadlo. Hrály se ale i pohádky, operety, jezdila sem divadla z Teplic, Pardubic a Hradce Králové.

V 60. roce, když byla v Praze spartakiáda, hráli tu dokonce herci Národního divadla Prodanou nevěstu.

Pracoval u nás i někdo další z vaší rodiny?

Oba mí synové zde pracovali. Jarda se tu vyučil, ale pak odešel a pracuje v automobilce. Jirka je tu stále od vojny. Dlouhou dobu tu pracoval i pan Bělka, ekonom. To byl můj švagr a zároveň dlouho i můj nadřízený. Pracovat pod ním bylo náročné, protože člověk musel mít opravdu vše v perfektním pořádku.