Rozhovory s pamětníky: Eliška Stránská (37 let v závodě)

Jaké byly vaše pracovní začátky?

V červnu 1967 jsem odmaturovala na chemické průmyslovce. V červenci jsem musela hned nastoupit, aby mi tahle práce neutekla. Neměla jsem ani prázdniny.

Když jsem viděla dnešní laboratoř, nedá se to s mými začátky srovnat. Já jsem tenkrát dělala chemické rozbory. Klasické rozbory spočívaly v tom, odebrat z vagonu kámen, tzn. čedič, strusku a odlít si pryskyřici. Vybírala jsem si menší kameny, které jsem potom asi v 50 cm vysokém mlýnku s porcelánovými kuličkami dva až tři dny mlela, aby z toho bylo trochu prachu a dalo se to zpracovat. Pak jsem to tavila v peci a dělala klasický rozbor surovin. Potom trvalo týden, než se udělala analýza. V dnešní laboratoři vůbec nevědí, co mají za skvělé přístroje.

Celých 37 let jste pracovala v laboratoři?

Ano. V devatenácti jsem porodila dceru, pak jsem si v roce 1966 dodělala školu a potom jsem nastoupila. Laboratoř byla tenkrát tam, kde je dnes personální oddělení. Do důchodu jsem odešla v roce 2004.

Jak na tu dobu vzpomínáte?

Líbilo se mi tu. Když jsem šla do důchodu, stýskalo se mi hlavně po lidech. Byli jsme dobrá parta a doma je člověk sám, nemá si s kým promluvit. S partou se scházíme dodnes.

Vzpomenout musím Ing. Kejzlara, který dělával vedoucího výroby a byl i můj šéf, šéf laboratoře. Jednou jsem dělala rozbory, dala jsem mu výsledky a on mi řekl, že jsem se musela splést. Že ten čedič nemohl takto vyjít, co jsem tam dělala? Testovala jsem to tedy znovu a vyšlo to přibližně stejně, pouze o pár desetin jinak. Pan Kejzlar řekl, že to prostě není možné, a tak jsem dělala testy potřetí a vyšly znovu stejně. Mezitím se mi už ale přišel omluvit. Testy si dal udělat ještě jinde a vyšlo to přesně takhle. Ten kámen byl úplně jinačí, než nám řekli. Přišel a dokázal se omluvit.

Co vás napadne jako první, když se řekne „Isover“?

Prima lidi, bezvadná práce.

Image