Rozhovory s pamětníky: Zdeněk Dočkal (51 let v závodě)

Jaké byly vaše pracovní začátky?

Před 55 lety (1. září 1971), jsem poprvé překročil brány častolovického závodu Stavební Isolace n. p., Praha, abych zde bez přerušení pracoval následujících 40 let. Začínal jsem jako automechanik a k přestupu do výroby, i za cenu fyzické práce na směny, mě motivovala možnost vyššího výdělku, a tudíž lepšího zajištění rodiny.

Z počátku jsem na výstupu výrobní linky několik let ručně odebíral a stohoval vyrobené desky do baličky a vzniklé balíky rovnal do kovových palet. V následujících letech jsem postupně zastával všechny pracovní pozice ve výrobě, včetně obsluhy transformačních linek a řidiče vysokozdvižného vozíku.

Image

Po roce 1989 jsem mohl začít trvale mistrovat a následně jsem postoupil na pozici vrchního mistra. Dnes už si nedovedeme představit, že v pátek obdržíte z obchodního úseku stoh objednávek, na jejichž základě ručně vytvoříte výrobní plán linek, včetně potřebných polotovarů. Zajímavá byla i situace, kdy jsem krátkodobě zastával funkci předsedy odborové organizace a zároveň byl vedoucím výroby. Jen škoda, že tenkrát členská základna odmítla můj návrh na prodej letního kina, které bylo tehdy jejím majetkem. Kde je mu dnes konec.

Příchod společnosti Saint-Gobain Isover v roce 1996 zcela změnil moji pracovní kariéru. Dostal jsem šanci pracovat ve Francii a v rámci centrálního týmu rozvíjejícího kamennou izolaci se seznámit s technologií ve všech tehdejších závodech. Následně jsem se účastnil přípravy, instalace a v roce 2000 spuštění nové výrobní linky ČA1 a poté i transformačních linek Cultillene. 

Jak na tu dobu vzpomínáte?

Ne vždy se vše dařilo. Start nové linky ČA1 provázely problémy, a tak jsem byl na několik měsíců přeřazen na pozici vedoucího technologie. Od roku 2003 jsem v závodě pracoval jako výrobní ředitel a počátkem roku 2011 jsem dostal nabídku odejít pracovat do Ruska. Dobře si vzpomínám, jak jsem se šel podívat na mapu (která zde v závodě stále visí), kde Čeljabinsk vůbec nachází, a objevil jsem ho až na jejím samém okraji.

Mnoho kolegů se divilo, že jsem tuto nabídku přijal, ale chtěl jsem si ověřit, že vše, čeho jsem v Častolovicích dosáhl, není pouze výsledkem skutečnosti, že jsem zde pracoval tak dlouho.

Image

V Čeljabinsku, kde jsem předtím nikdy nebyl, jsem v červenci 2011 nastoupil jako ředitel závodu, ve kterém jsem nikoho neznal, kde jsem byl jediným cizincem a kde nikdo nemluvil anglicky.

Hned od prvních chvil v Rusku jsem pochopil, že tady bude všechno jinak. Rezervované auto na letišti v Jekatěrinburgu nebylo, když ho za 3 hodiny přistavili, nebyl v něm benzín, moje mezinárodní platební karta na pumpě nefungovala a do Čeljabinsku to bylo 200 km. Vítejte v Rusku!

Prvních 6 měsíců se mi slilo v jeden celek a bez mohutné podpory centrálního týmu bych určitě neuspěl. Po třech letech jsem předal závod novému ruskému řediteli a požádal o možnost účastnit se instalace a následného spuštění nového závodu v Saúdské Arábii. Mým cílem bylo se maximálně seznámit s novou technologií tavení (SBM).

Pochopitelně pracovní podmínky v Yanbu byly diametrálně jiné. Mezinárodní pracovní tým (spolupracovníci z Francie, Polska, JAR, USA, Saúdské Arábie, Pákistánu, Indie, Libanonu, Filipín, Kuvajtu), složité klima (od dubna do října +40 °C), zcela odlišné kulturní prostředí a spuštění nové technologie SMB s obsluhou bez jakýchkoli předchozích zkušeností s výrobou minerální izolace. Uspěli jsme a dodnes kolegy v Yanbu sleduji a smekám, kam až se v současnosti posunuli.

Image

Za zmínku stojí také návštěva závodu saúdskoarabským ministrem energetiky, který byl však zároveň (a hlavně) princem, a pro kterého byly položeny koberce z administrativní budovy až do výrobní haly.

Koncem roku 2017 jsem dostal nabídku vrátit se do Čeljabinsku, neboť stávající ředitel závodu neprodloužil kontrakt. Tuto možnost jsem přijal a 1. ledna 2018 se vrátil „na místo činu“. Bylo potěšitelné vidět, jak se závod během třech let rozvinul a kolegové pracovně vyrostli.

Po roce jsem předal vedení závodu svému nástupci a převzal odpovědnost za řízení větších investičních projektů. Do toho přišel covid-19, takže jsem se opravdu nenudil. Poslední dva roky jsem se podílel na přípravě výstavby nového závodu, který měl vzniknout v samém srdci Sibiře.  

Vše ukončila ruská invaze na Ukrajinu, kdy jsem se na základě doporučení Isoveru v polovině března vrátil do ČR.  

Stíhal jste si užívat mimo práci i soukromý život?

Pochopitelně jsem po celou nebyl jen v práci. Pokud se naskytla možnost, využil jsem volný čas k cestování. V Saúdské Arábii to byly výlety do hor, kterých je tu překvapivě více než pouští, a pak hlavně koupání a potápění v Rudém moři, kde se vás ryby ani želvy nebojí, protože tu turisti neexistují. Jsem rád, že všechna setkání s menšími, asi metrovými, žraloky, dopadla dobře.

Mimochodem správný Saúd vlastní aspoň 100 velbloudů… a jeden velbloud stojí minimálně 2 000 dolarů.

V Rusku jsem se snažil maximálně poznat celou jeho rozmanitost – od velkoměst až po zapadlé vesnice v horách. K nezapomenutelným zážitkům určitě patří pád meteoritu v únoru 2013, který přeletěl nad závodem a po 60 km spadl do jezera. 

Image

Zajímavá byla i přes 9000 km dlouhá cesta autem na Bajkal či zimní výprava za polární kruh do Murmansku. Když vám přestane hrát autorádio, protože v okruhu 400 km není žádné větší město, tak teprve potom pochopíte, jak je tato země obrovská. Takže jak říkají místní: „Pořád rovně a v úterý do leva.“

Budoucí turistický potenciál Ruska je obrovský. Bohužel si Rusové své nádherné přírody neváží, a zvláště průmysl ji silně devastuje.

Menší firmy nikdo moc nekontroluje a těm velkým se vyplatí zaplatit pokutu, pokud se předtím nepodařilo vyřešit problém „jiným“ způsobem.

Co se vám nejvíce povedlo, na co nejvíc vzpomínáte?

Po technické stránce je to určitě rekonstrukce linky ČA1 v roce 2000, kdy od zastavení staré linky, její kompletní demontáže a následného spuštění výroby na nové lince uplynuly pouhé 3 měsíce. To se podle mě dnes už nedá zopakovat.

Osobně si ale nejvýše cením změny stylu řízení a komunikace v čeljabinském závodě. Direktivní styl v Rusku stále přetrvává a byl jsem mnohokrát upozorňován, že jsem moc „měkký“. Přesto se mi během tří let podařilo, s podporou externích psychologů, postupně změnit myšlení a přístup kolegů, nastavit otevřenou komunikaci a vytvořit demokratickou atmosféru.

Během těch více než padesáti let jsem měl možnost poznat mnoho vynikajících spolupracovníků, od operátorů až po vrcholové manažery, a bylo mi ctí se všemi spolupracovat.  

Co vás napadne jako první, když se řekne „Isover“?

Žlutá krev. Obavám se, že ta mi už zůstane navždy.